Napsal Ota Hofman , Ilustroval Tomáš Bím
Jednoduchý ale chytlavý příběh, psaný zvláštním stylem, o tom, jak se skamarádí malý kluk s cizím dědou. A nejde o žádného kouzelného dědečka, spíš trochu zanedbaného dědka, co už od života nic nečeká.
Rodiče devítiletého školáka Míši jednoho dne zcela bez varování dostanou telegram, který změní chod celé domácnosti. Zpráva z Mototechny: „Zitra dopoledne pripraven k prevzeti vuz MB 1000.“ Pro dlouho očekávané embéčko, které tatínka ovládne a na jehož stavu se velice brzy podepíše závist sídliště respektive nevycválaná parta Míšových spolužáků, začnou hledat garáž. Oficiální možnost zní: „Leda by se někdo vymáznul“. Tak rodina přistoupí na zprostředkování pochybného kontaktu s dědou, který má prý garáž k prodeji.
Z garáže se vyklube rozpadající se kůlna a děda o žádném prodeji vůbec neuvažuje. Ed Andrýs totiž už na nic, natož na sebe, nedbá a jen střádá na pohřeb: „Sedm stovek a umřu. Ne dřív.“ Kasička je taková hra o čas, neurčitý čas, který zbývá a cíl, alespoň nějaký cíl aby měl. Návštěva a sblížení s Míšou mu ale hru překazí. A když se nakonec málem embéčku podaří kůlnu vyklidit, bude se na jejím místě stavět panelák. To už se ovšem z Míši a dědy Andrýse stanou přátelé a o kůlnu už dávno ani jedné straně nejde. A embéčko spokojeně splývá se šedivým sídlištěm.
„Tohle je pro tebe… Tohle na noviny…“ Překontroloval částku s částkou na papíře. Peníze na noviny nasypal do kožené brašny. „A zbytek pro pokladničku, aby nebrečela.“
Vydoloval pokladnu zpod matrací v posteli. Klíč od ní měl na šňůrce na krku. Odemkl. Tak, aby Míša viděl dovnitř.
„Řekni tátovi, že mám peněz dost…“
Prohrabal stovky.
„Taky šetříte na auto?“ řekl kluk zvědavě. Hrál si se svými desetníky. Stovky ho zajímaly míň. „Až rozbijou grandku, abyste měl na nový?“
„Já už auto potřebovat nebudu,“ řekl dědek. Zas pokladnu zamykal. Klíč na krk. „Tohle je na jiný věci.“
„Na jaký?“
„Na poslední věci člověka,“ řekl Andrýs slavnostně. „Až tam bude dvanáct stovek, šmytec. Umřu.“
Míšu to neomráčilo.
„Ty jste už mohl mít. Za kůlnu.“ Na chvíli se podobal advokátovi. Věcný. Přesný. „Tady ležely.“
„Jenomže…“
Byla to pravda.
Andrýs se rozkašlal. Cpal zas pokladnu pod matrace do postele.
„… Taky máme ještě dělat draka…“
Radši přinesl špejle. A lepidlo.
Napínejme mozkové závity
Styl Červené kůlny je specifický. Autor tak trochu zkratkuje. Občas vynechává slovesa a podstatná jména sází za sebou jako obrovské úsečné titulky novin, co dědek Andrýs prodává, aby si přivydělal. Zkracuje tím už tak velice sporadické popisy prostředí i postav a trochu tak evokuje scénář. Celý příběh tvoří hlavně dialogy, má tudíž spád, dodává mu to taky trochu zvláštnosti a napětí.
Na druhou stranu dnešnímu čtenáři občas nějaké to vysvětlení chybí. Chybí nám dobové souvislosti a významy například už u zmíněných novinových titulků. Nevíme, který je rok nebo kolik je dědovi Andrýsovi. Chybí i popisy obličejů, takže je těžší si je představit. To ale dětem určitě vadit nebude. Dál se nám nedostane vysvětlení asi dvou situací, například když se děda Andrýs setká se svou dcerou a dá jí všechny peníze našetřené na pohřeb. Proč se s ní nevídá? Proč jí peníze dal? Čtenáři, domysli si sám.
Což rozhodně není na škodu! Trocha toho nezodpovězeného ponechává prostor pro přemýšlení i po dočtení knihy, tak se čas strávený s Červenou kůlnouvlastně prodlouží. V životě taky vždycky nedostaneme na všechno jasné odpovědi.
Asi před půl rokem jsem absolvovala seminář „Čteme s porozuměním“. Lektorka Kateřina Šafránková propaguje trénink kritického myšlení nad čteným textem. Nejlépe od první třídy, kdy se děti učí technickému čtení (tj. znát písmenka a umět je složit do slov, přečíst je nahlas), se pomocí jednoduchých textů a speciálních cvičení učí také chápat významy slov, slovních obratů, náznaku, ironie, zkratek v popisu a podobně. Jak takový trénink probíhá se dozvíte na www.kritickemysleni.cz. A přesně k takovému procvičení může zamyšlení nad Červenou kůlnou posloužit.
Máte „dědu Andrýse“?
Podstatné ale je, o čem je příběh. Přátelství. Sbližování. Dobrodružství. Ukazuje dětem, že stáří je normální, že staří lidé mají co vyprávět a že se s nimi lze skamarádit. A to je v každé době stejně důležité.
Případně drobné nejasnosti pomůžou vysvětlit rodiče.Nebo raději prarodiče. Nebo se můžou děti třeba zkusit zeptat na hřišti nebo v parku někoho, kdo tuhle dobu zažil. Dát se s nímdo řeči, co kdyby se jim povedlo najít nového kamaráda?
Slavný autor, málo slavné knihy
Mimochodem, pokud jste to stejně jako já nevěděli – Ota Hofman napsal scénáře filmům o Panu Tau, Návštěvníkům, Chobotnicím z druhého patra a Lucie, postrach ulice! O jeho knihách se ale, na rozdíl od filmů, moc neví. A je to škoda. Jo a proto ten scénářový styl, že…
Sumasumárum
Budu ji jednou číst vlastním dětem. A budu se ptát – jak to asi bylo? Jak jste to pochopily? A budu se těšit z toho, jak nad tímhle příběhem budou přemýšlet.
Zatím bez reakce