Já Baryk

Velepříjemná klasika umného vypravěče Františka Nepila.

Tak s touhle knížkou se prostě nedá nic zkazit! Zvířátka v hlavní (Baryk samozřejmě) i vedlejších rolích. Mile vtipné, jednoduché a přitom inteligentní vyprávění. A ilustrace Heleny Zmatlíkové text klasiky třikrát podtrhují.

Co každá kapitolka, to měsíc v roce a příběh z jednoho psího dvorku o setkání s jedním dalším zvířátkem. V něm se dozvíme, co je pro ně typické, například že zajíc nemusí pít, že krtek umí plavat nebo jak rozeznat havrana od vrány. Baryk komentuje ze svého pohledu i soužití se svým člověkem, což je vlastně pohled na dospěláka tak nějak zvnějšku. Někdy až příliš přísný, ale příběhům rozhodně to nevadí. Posuďte z ukázky.

Tak už je červen, měsíc hromdoškopků. V červnu chodí můj člověk s tou svou po zahradě, jestli budou mít hodně sena nebo málo sena. A jestli to počasí vydrží. Jednou navečer naklepe kosu, ráno vstane se slepicemi a dá se do kosení. Kosí a rozdává hromdoškopky.

Nejdřív svolává hrom do škopu kvůli tomu, že za ním lezu do trávy a že ji urousám. Sednu si tedy na cestičku a on posílá hromdoškopky na mravence. Protože na každém kroku prosekne mravenště a vrčí, že bude mít kosu za chvilku tupou jako poleno. Pak poštěkává na komáry, protože ho asi koušou nějak nevhod. Pak na vedro, protože se potí. Nevydrží totiž chodit tak dlouho s vyplazeným jakykem, jako my psi – to by mu pomohlo.

…

Loudám se tedy za ním a myslím si, že to nejhorší už jsem si odposlouchal. A bác ho – najednou vidím, že se na zahradě vyvaluje slepýš! Takže teda ještě něco uslyším. Protože když vyleze po týdnu vedra slepýš z díry, mohu strčit packu do kastrůlku na to, že určitě začne pršet. A když mému člověku neschne seno, to už nevolá jen hrom do škopku, to už se mu raději klidím z cesty. Slepýše zná kdekdo, ale kdo má ustrašené kalhoty, ten ho považuje za jedovatou zmiji. Jenomže slepýš je proti zmiji mrňous. Je dlouhý asi jako psí ocásek, ale je o hodně tenčí. Je tenký asi jako kost z kuřecího stehýnka. Zbarvený je do bronzova a vůbec není slepý. Když vidí, že se blíží mrazy, zaleze do nějaké díry a tam přespí zimu.

…

 

..

Šel jsem zbodnout kastrůlek a pak jsem chtěl zalést do boudy. Najednou slyším ze zahrady dupy dup. Vystartoval jsem jako bugatka, a helemese! Slepýš si to šustí, co mu síly stačí a za ním sousedovic kocour. Co kocour, takový kočičí výrostek! A hop! – už držel slepýše za ocásek.

„Pusť ho, neřáde, nebo tě rrroztrrrhám!“ zařval jsem jako dóga. Dóga je totiž psí óbr a píše se s krátkým o, taky jako óbr.

Slepýš však dělal chichichi, chichichi.

 

Já Hanka a můj Baryk

Tak vám povím, že si doma taky někdy poštěkávám. A nejen na komáry. Vidí do nás, do lidí. Ale i tak já Hanka a můj Baryk, jsme rádi, že se máme, alespoň u nás v knihovně. A celoročně.

 

Já Baryk

Napsal František Nepil

Ilustrovala Helena Zmatlíková

Stran 64, vydání páté z roku 2009

Vydal Knižní klub pro čtenáře od 5 let