Název, zvolený jako podle učebnice marketingu, mě přiměl sáhnout po téhle knize. A její obsah měl velice snadnou práci přesvědčit mě ke koupi (268 ká čé, NeoLuxor). Mistr sport skáče z dortu je totiž vtipný nejen podle názvu, ale i uvnitř, pak taky trochu nostalgický, ale hlavně originální!
Skákal Klaus přes Bauhaus,
přes minové pole,
šel za ním Mickey Mouse,
řekl mu: „Ty vole!“
No, kdo by nějakou variantu na Skákal pes neznal? Já jsem poznala asi polovinu, říkadel, rozpočítávadel či škádlivek, jak jim autoři říkají. Vzbudila ve mě a každém dalším člověku, kterému jsem knihu s potutelným úsměvem ukázala, vzpomínky na základní školu, svačiny v papírovém ubrousku, psaníček psaných o hodině a čmárání do lavice. A u druhé poloviny jsme si svorně udiveně říkali, „hele, tohle neznám a tohle se fakt říká?“ Asi jo.
Dětská poezie není jen Křišťálová studánka
Obal knihy hrdě hlásá, že „přes svůj žertovný ráz, učí tento svazek vnímat poezii jako přirozenou součást života, i jako magickou hru s jazykem, rýmu, zvukomalbou.“ Skoro by se zdálo, že tu máme zásadní knihu, která děti okouzlí a probudí v nich zalíbení v lyrických verších velkých básníků – to je totiž to, co si většina z nás pod poezií automaticky přestaví. Díky téhle knize děti budou milovat poezii? Možná, když si uvědomíme, že tyhle rýmovačky JSOU poezie. Novodobá lidová poezie pro děti.
Trocha poezie, nikoho nezabije
Zpívá Jiří Suchý a já nemůžu než souhlasit. Hlavně když jsme si vysvětlili, a dětem taky vysvětlíme, že může jít i o legrační veršovánky. V dospělosti se jich ostatně dopouštíme taky, i když většinou v menší míře a někdy řízněji. Například „Dobrý den, bába letí komínem“ se u nás v kanceláři jaksi vyvinulo do „Dobrý den, kozy ven.“ (Dámy prominou, už jsou zvyklé a neostýchají se vrátit úder, a já pořád tiše a upřímně doufám, že co do vulgarit jsme kancelář specifická. Ale Češi jsou přeci jen legráckové v každém věku a různého ražení… ) Zářným a přitom zcela ukázkově a výchovně nevulgárním příkladem je právě Jiří Suchý. Veselým veršovánkám ve zhudebněné podobě v podstatě věnoval celý život. No a to bude skvělý autor, se kterým lze u dětí s poezií pokračovat.
Píšu ti, píšu
plnicím perem,
že zítra nepřijdu,
protože perem.
Čmárání do lavice a knižní čmáranice
Černý puntík téhle knihy jsou ilustrace. Zapochybovala jsem sice, jestli nejsem příliš konzervativní (ano přiznám se, miluju ty od Heleny Zmatlíkové) připadají mi totiž místy divné až opravdu ošklivé. Je pravda, že se samozřejmě přizpůsobují obsahu, takže některé stránky jsou temnější. Ovšem podobně kritické bylo i moje okolí. Tak schválně, helejďte sami:
Nebylo by lepší, kdyby tam ilustrace nebyly vůbec? Nebo byly jen naznačené a děti si je mohly domalovat samy? A co kdyby kniha obsahovala prázdná místa nebo celé stránky, kde by si děti mohly dopsat svoje škádlivky? Tomu říkám učit je milovat poezii a vnímat literaturu jako přirozenou součást života.
Dám ji číst vlastním dětem?
Jasan! Co nebudou umět se naučí a ve škole budou cool. A třeba vymyslí nějaké rozverné průpovídky sami a bude s nimi legrace. A i když v nich takové rýmování pravděpodobně neprobudí talent velikosti Šrámka nebo Seiferta, určitě je pobaví a rozesměje tak, jako mě. A na závěr jsem vám chtěla říct:
Hlavně, hlavně, hlavně, ať jsou hroši v bahně.
Jaké průpovídky jste říkali jako malí?
A říkáte nějaké teď?
A sepíše někdo ty dospělácké rýmovačky taky do knihy?
Tyhle příběhy prostě hladí po duši. Moje oblíbené jsou Pufodédr, ve kterém se Jácíček postaví za svoje dílo a nenechá si Krtonožkou zkazit náladu, a Slon na horní pěšině, toho si můžete poslechnout v první audio ukázce
Jim Kay, s Harrym si hrej
