Tak schválně:

Jeden se jen míhá,

bílý ocas zdvíhá,

druhý jenom sedí,

klobouk celý z mědi.

Co je to?

Uhádnete? Ne?

Tak zkusme jinou:

Dvoje dveře domek má:

Když tam vejdeš nohama,

druhým koncem vyjdeš ven

a pak teprve už jsi v něm.

Co je to?

Pořád nic?

Když nejde o to uhádnout

Tak si z toho nic nedělejte. Kouzelný slabikář není o tom, jestli čtenář hádanku uhádne. Často to není ani pro dospělého žádná snadná věc (a že jsem se o to napřed vehementně, asi ze svého soutěživého zvyku pokoušela). Pak mi ale došlo, že to není matematická soutěž, kde musíte vyřešit slovní úkolu a spočítat správný výsledek, ale umění. Jde o metaforu a tak trochu jiné vnímání svého okolí, nový pohled na věci kolem sebe. O fantazii, zábavu a radost z toho, jak pestře se můžeme vyjadřovat a popisovat svět.

V kouzelném slabikáři je pro každé písmenko minimálně jedna hádanková báseň, často jich je více. Do poezie Jan Vladislav začaroval věci, které děti znají a mají kolem sebe, věci konkrétní jako hrábě, fazole nebo holínky, nebo třeba déšť a vítr.

U každé hádanky je řešení jak napsané, tak vyobrazené pomocí ilustrace. Pravda, kolážová forma obrázků v základních barvách je někdy sama o osobě na první pohled hádankou, ale v tom je jejich originalita a zábavnost a právě proto se k hádankám výborně hodí.

Mimochodem autor ilustrací v úvodu říká: „Chlapci a děvčata, celou tuto knížku jsem vystřihoval nůžkami z barevných papírů a písmen a lepil na bílé čtvrtky. Říkám vám to proto, abyste to taky dělali, protože to je skvělá hra, ale ne abyste na ni roztříhali tuhle knihu!“ Neřekla bych to lépe. Což si hrát na to, jak udělat ilustrace k dalším věcem, co máme doma kolem sebe?

Sumasumárum

Největší odměnou a zábavou pro čtenáře nakonec je, když zpětně pochopí, jak nádherně autor v hádance tak prostou věc jako třeba zmíněné hrábě popsal.

Nebude to zadarmo, nad hádankami se děti budou muset zamyslet. Těm, co se ale do pochopení básniček pustí, s čímž jim samozřejmě mohou pomoct rodiče, se odmění. Rozvíjí totiž představivost, jazykové schopnosti a v neposlední řadě vztah k literatuře. V mojí knihovně rozhodně má své místo.

P.S. řešení ukázkových hádanek: 1. jehla, nit a náprstek 2. kalhoty

Kouzelný slabikář

napsal: Jan Vladislav

ilustroval: Zdeněk Seydl

vydalo nakladatelsví Albatros, Praha 2015, (2. vydání)

Příspěvek Kouzelný sklabikář – hádanky, které netřeba uhádnout pochází z cistko.cz

Jednoduchý ale chytlavý příběh, psaný zvláštním stylem, o tom, jak se skamarádí malý kluk s cizím dědou. A nejde o žádného kouzelného dědečka, spíš trochu zanedbaného dědka, co už od života nic nečeká.

Rodiče devítiletého školáka Míši jednoho dne zcela bez varování dostanou telegram, který změní chod celé domácnosti. Zpráva z Mototechny: „Zitra dopoledne pripraven k prevzeti vuz MB 1000.“ Pro dlouho očekávané embéčko, které tatínka ovládne a na jehož stavu se velice brzy podepíše závist sídliště respektive nevycválaná parta Míšových spolužáků, začnou hledat garáž. Oficiální možnost zní: „Leda by se někdo vymáznul“. Tak rodina přistoupí na zprostředkování pochybného kontaktu s dědou, který má prý garáž k prodeji.

Z garáže se vyklube rozpadající se kůlna a děda o žádném prodeji vůbec neuvažuje. Ed Andrýs totiž už na nic, natož na sebe, nedbá a jen střádá na pohřeb: „Sedm stovek a umřu. Ne dřív.“ Kasička je taková hra o čas, neurčitý čas, který zbývá a cíl, alespoň nějaký cíl aby měl. Návštěva a sblížení s Míšou mu ale hru překazí. A když se nakonec málem embéčku podaří kůlnu vyklidit, bude se na jejím místě stavět panelák. To už se ovšem z Míši a dědy Andrýse stanou přátelé a o kůlnu už dávno ani jedné straně nejde. A embéčko spokojeně splývá se šedivým sídlištěm.

„Tohle je pro tebe… Tohle na noviny…“ Překontroloval částku s částkou na papíře. Peníze na noviny nasypal do kožené brašny. „A zbytek pro pokladničku, aby nebrečela.“

Vydoloval pokladnu zpod matrací v posteli. Klíč od ní měl na šňůrce na krku. Odemkl. Tak, aby Míša viděl dovnitř.

„Řekni tátovi, že mám peněz dost…“

Prohrabal stovky.

„Taky šetříte na auto?“ řekl kluk zvědavě. Hrál si se svými desetníky. Stovky ho zajímaly míň. „Až rozbijou grandku, abyste měl na nový?“

„Já už auto potřebovat nebudu,“ řekl dědek. Zas pokladnu zamykal. Klíč na krk. „Tohle je na jiný věci.“

„Na jaký?“

„Na poslední věci člověka,“ řekl Andrýs slavnostně. „Až tam bude dvanáct stovek, šmytec. Umřu.“

Míšu to neomráčilo.

„Ty jste už mohl mít. Za kůlnu.“ Na chvíli se podobal advokátovi. Věcný. Přesný. „Tady ležely.“

„Jenomže…“

Byla to pravda.

Andrýs se rozkašlal. Cpal zas pokladnu pod matrace do postele.

„… Taky máme ještě dělat draka…“

Radši přinesl špejle. A lepidlo.

 

Napínejme mozkové závity

Styl Červené kůlny je specifický. Autor tak trochu zkratkuje. Občas vynechává slovesa a podstatná jména sází za sebou jako obrovské úsečné titulky novin, co dědek Andrýs prodává, aby si přivydělal. Zkracuje tím už tak velice sporadické popisy prostředí i postav a trochu tak evokuje scénář. Celý příběh tvoří hlavně dialogy, má tudíž spád, dodává mu to taky trochu zvláštnosti a napětí.

Na druhou stranu dnešnímu čtenáři občas nějaké to vysvětlení chybí. Chybí nám dobové souvislosti a významy například už u zmíněných novinových titulků. Nevíme, který je rok nebo kolik je dědovi Andrýsovi. Chybí i popisy obličejů, takže je těžší si je představit. To ale dětem určitě vadit nebude. Dál se nám nedostane vysvětlení asi dvou situací, například když se děda Andrýs setká se svou dcerou a dá jí všechny peníze našetřené na pohřeb. Proč se s ní nevídá? Proč jí peníze dal? Čtenáři, domysli si sám.

Což rozhodně není na škodu! Trocha toho nezodpovězeného ponechává prostor pro přemýšlení i po dočtení knihy, tak se čas strávený s Červenou kůlnouvlastně prodlouží. V životě taky vždycky nedostaneme na všechno jasné odpovědi.

Asi před půl rokem jsem absolvovala seminář „Čteme s porozuměním“. Lektorka Kateřina Šafránková propaguje trénink kritického myšlení nad čteným textem. Nejlépe od první třídy, kdy se děti učí technickému čtení (tj. znát písmenka a umět je složit do slov, přečíst je nahlas), se pomocí jednoduchých textů a speciálních cvičení učí také chápat významy slov, slovních obratů, náznaku, ironie, zkratek v popisu a podobně. Jak takový trénink probíhá se dozvíte na www.kritickemysleni.cz. A přesně k takovému procvičení může zamyšlení nad Červenou kůlnou posloužit.

Máte „dědu Andrýse“?

Podstatné ale je, o čem je příběh. Přátelství. Sbližování. Dobrodružství. Ukazuje dětem, že stáří je normální, že staří lidé mají co vyprávět a že se s nimi lze skamarádit. A to je v každé době stejně důležité.

Případně drobné nejasnosti pomůžou vysvětlit rodiče.Nebo raději prarodiče. Nebo se můžou děti třeba zkusit zeptat na hřišti nebo v parku někoho, kdo tuhle dobu zažil. Dát se s nímdo řeči, co kdyby se jim povedlo najít nového kamaráda?

Slavný autor, málo slavné knihy

Mimochodem, pokud jste to stejně jako já nevěděli – Ota Hofman napsal scénáře filmům o Panu Tau, Návštěvníkům, Chobotnicím z druhého patra a Lucie, postrach ulice! O jeho knihách se ale, na rozdíl od filmů, moc neví. A je to škoda. Jo a proto ten scénářový styl, že…

Sumasumárum

Budu ji jednou číst vlastním dětem. A budu se ptát – jak to asi bylo? Jak jste to pochopily? A budu se těšit z toho, jak nad tímhle příběhem budou přemýšlet.

Příspěvek Jak Červená kůlna skamarádila Míšu a dědu Andrýse pochází z cistko.cz