Polička pokladů

Dětské knihy chodím nakupovat pravidelně asi do třech knihkupectví. Každé je uspořádané trochu jinak, ale v každém existuje něco jako „polička pokladů“. Tam je radost se začíst. Popravdě by mě zajímalo, jak knihkupci svoje zboží do polic rozmísťují. Je jasné, že v dětské literatuře taky hrají roli žánry – encyklopedie, pohádky, obrázkové knihy (bilderbuchy), dětské příběhy a podobně. Nicméně to vypadá, že existuje i žánr „nápaditá vkusná kniha“, protože knihkupci je prostě dávají k sobě! Takže v záplavě jednoduchých lákadel pro dětské oči, kýče a amatérismu, najděte ve „vašem knihkupectví“ poličku pokladů a máte zase o něco jednodušší život. Poznáte ji třeba tak, že v ní bude kniha Haló, Jácíčku.

Zarazilo mně, když jsem si na zadní obálce přečetla, že ji „můžeme bez rozpaků zařadit po bok klasických děl světové moderní literatury: Medvídka Pú, Alenky v říši divů nebo třeba Malého prince.“ Ho ho hó! Že bychom se mohli v české literatuře měřit s takovými veledíly? A jak to, že máme-li ho, nevím o něm?

Udivené poznávání

Zajíček Jácíček s malou kamarádkou Veverkou objevují svůj svět stráně a lesa. Setkávají se s normálními přírodními jevy jako déšť, rosa, kámen, tůň nebo krápníky. Radost jim dělá starý buk Slon, který jim vypráví lesní pohádky. A nepříjemnou náladu občas vyvolá setkání s omezenou a nerudnou Krtonožkou. Poznávají ale taky samy sebe, lidské vztahy a svoje pocity, se kterými se snaží vypořádat.

Příběhy jsou psané jejich dětskýma očima, jsou něžné a udivené, všechno je pro malé kamarády nové. Jsou překrásné ve svojí nevinnosti a naivitě a způsobu, jakým Jácíček s Veverkou ten velký svět vstřebávají a vysvětlují si. Zároveň jsou moudré, vnímavé a nechybí v nich humor a ironie.

A tak seděla Veverka na své nezajímavé větvi pod tou nezajímavou oblohou a velice si přála, aby přišel Jácíček.

V tom Jácíček přišel.

„Haló, Veverko,“ zavolal.

A veverka jako blesk už se míhala po kmeni dolů. A jen si cestou stačila všimnout, že obloha i jehličí i šišky jsou najednou TAK zajímavé, jak jen mohou být. Jehličí zavonělo, rosa se rozzářila a vítr zblízka ovanul Veverce tváře a způsobil, že dostala velkou radost a chuť dělat něco báječného.

„Jácíčku, nevšiml sis, že se najednou svět udělal nějaký… zajímavější?“

„Kdy to začalo?“

„Teď před chvilkou, jak jsi řekl HALÓ.“

…

„Třeba je to tím HALÓ,“ řekla Veverka.

„Musí to být jedině tím HALÓ,“ řekl Jácíček. „Třeba je to takové tajné heslo. Pojď, vyzkoušíme to.“

Tyhle příběhy prostě hladí po duši. Moje oblíbené jsou Pufodédr, ve kterém se Jácíček postaví za svoje dílo a nenechá si Krtonožkou zkazit náladu, a Slon na horní pěšině, toho si můžete poslechnout v první audio ukázce

Spisovatelka a ilustrátorka v jedné osobě

Tak se přiznejte, kdo jste si (stejně jako já) myslel, že Daisy Mrázková je mladá slečna, kterou maminka v návalu emocí při sledování nějakého amerického seriálu pojmenovala po hlavní hrdince? Nemohli jsme být víc vedle. Paní Mrázková je totiž dáma, narozená za první republiky. Její maminka byla Angličanka a svoje děti prostě pojmenovala anglickými jmény, protože se jí v Čechách po Anglii stýskalo.

Autorka je nejen spisovatelkou, ale hlavně výtvarnicí. Její knihy jsou uceleným dílem, kde se výtvarné zpracování s textem tvoří jeden celek. Ilustrace jsou jednoduché, jakoby dětské, v jemných a přitom intenzivních barvách. A je jich hodně, minimálně na každé druhé dvoustraně jedna. Úžasně spoluvytvářejí náladu celé knihy.

Sumasumárum

Jak to, že jsem já ani moje okolí (nikdo z přátel ji nezná) tuhle knihu v dětství nezaznamenali? Poprvé Haló, Jácíčku vyšlo v roce 1972, aktuální vydání je páté, takže sehnat se nejspíš dala. A já jsem nesmírně ráda, že jsem na ni narazila a nechala se přesvědčit smělým srovnáním s Malým princem na obálce ke koupi, protože jsem tak objevila neskutečně něžný a silný český literární poklad.

Daisy Mrázková napsala knih více a já je jdu teď všechny najít, aby mým dětem neutekly.

P.S.

Aktuálně autorčiny knihy vydává Baobab. A já mám takové neodbytné podezření, že ten klíč podle kterého vznikají „poličky pokladů“ jsou právě nakladatelství. Tuhle hypotézu bude třeba ověřit…

P.P.S.

Než vygooglíte dětem,jak krtonožka obecná doopravdy vypadá, raději se nejdřív podívejte sami. Moc pěkné zvířátko to tedy není (takže na padoucha se hodí skvěle).

Příspěvek Haló, Jácíčku pochází z cistko.cz

Malá encyklopedie povolání

Zpěvačka ne. Že neumím zpívat mi bylo jasné snad odjakživa. Já chtěla být baletkou a pak dlouho krasobruslařkou. Než jsem si připustila, že tatínek měl pravdu, když se mi snažil vysvětlit, že na to je potřeba drobnější postava. Rozuměj menší zadek. A taky pořádný trénink od mala. Tedy mnohem dřívějšího mala než bylo to moje tehdejší předškolní „malo“, ten se zkrátka už nedal dohnat.

Dětská představa o tom, co je zajímavé povolání se samozřejmě od té dospělácké poněkud liší – kdo z nás si alespoň jednou nepřál jezdit na stupátku popelářského auta, že? Popeláři jsou vidět a jsou cool. Krasobruslařky jsem samozřejmě taky viděla (v televizi). Ne všechna interesantní povolání jsou ale dětem na očích (hlavně pokud naše generace, často právě ani tu televizi nemá)… Přitom čím dřív se o nich dozvědí, tím spíš mají šanci je zaujmout. A ony s pak s rodiči můžou začít rozvíjet talent, který případně k jeho výkonu mají. Naštěstí ne ke všem je třeba děti přivést dřív, než se pro ně mohou sami rozhodnout, jako u baletní přípravky. V této knize tedy najdou rozhodně zajímavou inspiraci.

Jo a tahle Malá encyklopedie povolání je vlastně taky ideální pomůckou ke spoustě her na – ale nepředbíhejme.

Až vyrostu, bude ze mě…

V celkem dvanácti kapitolách se představuje na sto povolání. A výběr potěšil svou pestrostí, od lékařů přes spisovatele až po zmrzlináře, osvětlovače či klasickou paní učitelku. Každá kapitola má stručný příběhový úvod např. o cestě s rodiči do Paříže nebo o návštěvě divadelní zkoušky. K němu nebo k obrázkové dvoustraně, která následuje, se váže jednoduchý úkol typu „vyprávěj“, „ukaž“, „najdi“ a podobně.

Obrovskou pochvalu skládám téhle knize právě za prostředí, ve kterých se Nina ocitá. Jsou rozmanitá a mnohde ukazují právě taková povolání, která děti běžně nepoznají (signalista na letišti mě vážně dostal!). Povolání jsou v prostředích vyobrazená v souvislostech a ve svých typických situacích, což je efektivně přibližuje.

Kniha nebo herní manuál?

Ještě jste s dětmi nikam neletěli? Na dovolenou v hotelu není příležitost / síla / čas / peníze / (doplňte si)? Na baletní představení jsou děti zatím malé? Tak si letiště, hotel nebo divadlo vytvořte doma! Vaše děti ještě nemají pas? Tak to je třeba si ho vyrobit… Uklízíte doma jako pokojská? Zapojte je. Zabavíte se, vysvětlíte si a děti si zapamatují některá povolání. A až jednou do divadla půjdou, budou vědět, jak to v něm chodí. Zapřemýšlejte chvilku nad každou situací a máte náměty na hry třeba na celý rok.

Nechybí nám tady někdo?

Výčet povolání samozřejmě nemůže zahrnout všechna existující. Byla jsem ale hodně zvědavá, jestli uvidím tři tyhle tři: programátor / programátorka, strojař / strojařka, podnikatel / podnikatelka. Aktuálně i do budoucna dvě profese obecně velmi žádané a jedna u žen velice podceňovaná.

Není tam ani jedno.

Možná je brzo dětem předškolního věku vysvětlovat co znamenají. Možná je to příliš složité.

A nebo je to proto, že Nina je holka? Bude ještě verze pro kluky?

Vysvětlení jde zařídit velice jednoduše, např. v továrně na čokoládu, kde pracuje Ninin tatínek chybí pan majitel či paní majitelka. A tím spíš je třeba je holkám představovat, když programátorek, strojařek či podnikatelek je tak málo. Protože nikdy nevíme, v čem děti nakonec najdou zalíbení, k čemu mají bez ohledu na pohlaví talent.

Ilustrace

Co k nim dodat? Živé, barevné, veselé, jednoduché, názorné. Na jedničku. S hvězdičkou.

Sumasumárum

Super kniha, která může rodičům pomoct dětem ukázat rozmanitá povolání a ještě je inspirovat k nápaditým hrám.

A ještě jeden plus! Nina chce být rockovou zpěvačkou proto, že ji baví zpívat. Ne pro fanoušky. Ne pro slávu. Ne pro peníze.

Co baví vaše děti?

A čím jste chtěli být vy, když jste byli malí?

Příspěvek Nina chce být rocková zpěvačka pochází z cistko.cz

Název, zvolený jako podle učebnice marketingu, mě přiměl sáhnout po téhle knize. A její obsah měl velice snadnou práci přesvědčit mě ke koupi (268 ká čé, NeoLuxor). Mistr sport skáče z dortu je totiž vtipný nejen podle názvu, ale i uvnitř, pak taky trochu nostalgický, ale hlavně originální!

Skákal Klaus přes Bauhaus,

přes minové pole,

šel za ním Mickey Mouse,

řekl mu: „Ty vole!“

No, kdo by nějakou variantu na Skákal pes neznal? Já jsem poznala asi polovinu, říkadel, rozpočítávadel či škádlivek, jak jim autoři říkají. Vzbudila ve mě a každém dalším člověku, kterému jsem knihu s potutelným úsměvem ukázala, vzpomínky na základní školu, svačiny v papírovém ubrousku, psaníček psaných o hodině a čmárání do lavice. A u druhé poloviny jsme si svorně udiveně říkali, „hele, tohle neznám a tohle se fakt říká?“ Asi jo.

Dětská poezie není jen Křišťálová studánka

Obal knihy hrdě hlásá, že „přes svůj žertovný ráz, učí tento svazek vnímat poezii jako přirozenou součást života, i jako magickou hru s jazykem, rýmu, zvukomalbou.“ Skoro by se zdálo, že tu máme zásadní knihu, která děti okouzlí a probudí v nich zalíbení v lyrických verších velkých básníků – to je totiž to, co si většina z nás pod poezií automaticky přestaví. Díky téhle knize děti budou milovat poezii? Možná, když si uvědomíme, že tyhle rýmovačky JSOU poezie. Novodobá lidová poezie pro děti.

Trocha poezie, nikoho nezabije

Zpívá Jiří Suchý a já nemůžu než souhlasit. Hlavně když jsme si vysvětlili, a dětem taky vysvětlíme, že může jít i o legrační veršovánky. V dospělosti se jich ostatně dopouštíme taky, i když většinou v menší míře a někdy řízněji. Například „Dobrý den, bába letí komínem“ se u nás v kanceláři jaksi vyvinulo do „Dobrý den, kozy ven.“ (Dámy prominou, už jsou zvyklé a neostýchají se vrátit úder, a já pořád tiše a upřímně doufám, že co do vulgarit jsme kancelář specifická. Ale Češi jsou přeci jen legráckové v každém věku a různého ražení… ) Zářným a přitom zcela ukázkově a výchovně nevulgárním příkladem je právě Jiří Suchý. Veselým veršovánkám ve zhudebněné podobě v podstatě věnoval celý život. No a to bude skvělý autor, se kterým lze u dětí s poezií pokračovat.

Píšu ti, píšu

plnicím perem,

že zítra nepřijdu,

protože perem.

Čmárání do lavice a knižní čmáranice

Černý puntík téhle knihy jsou ilustrace. Zapochybovala jsem sice, jestli nejsem příliš konzervativní (ano přiznám se, miluju ty od Heleny Zmatlíkové) připadají mi totiž místy divné až opravdu ošklivé. Je pravda, že se samozřejmě přizpůsobují obsahu, takže některé stránky jsou temnější. Ovšem podobně kritické bylo i moje okolí. Tak schválně, helejďte sami:

Nebylo by lepší, kdyby tam ilustrace nebyly vůbec? Nebo byly jen naznačené a děti si je mohly domalovat samy? A co kdyby kniha obsahovala prázdná místa nebo celé stránky, kde by si děti mohly dopsat svoje škádlivky? Tomu říkám učit je milovat poezii a vnímat literaturu jako přirozenou součást života.

Dám ji číst vlastním dětem?

Jasan! Co nebudou umět se naučí a ve škole budou cool. A třeba vymyslí nějaké rozverné průpovídky sami a bude s nimi legrace. A i když v nich takové rýmování pravděpodobně neprobudí talent velikosti Šrámka nebo Seiferta, určitě je pobaví a rozesměje tak, jako mě. A na závěr jsem vám chtěla říct:

Hlavně, hlavně, hlavně, ať jsou hroši v bahně.

Jaké průpovídky jste říkali jako malí?

A říkáte nějaké teď?

A sepíše někdo ty dospělácké rýmovačky taky do knihy?

Příspěvek Mistr sportu skáče z dortu pochází z cistko.cz