Polička pokladů

Dětské knihy chodím nakupovat pravidelně asi do třech knihkupectví. Každé je uspořádané trochu jinak, ale v každém existuje něco jako „polička pokladů“. Tam je radost se začíst. Popravdě by mě zajímalo, jak knihkupci svoje zboží do polic rozmísťují. Je jasné, že v dětské literatuře taky hrají roli žánry – encyklopedie, pohádky, obrázkové knihy (bilderbuchy), dětské příběhy a podobně. Nicméně to vypadá, že existuje i žánr „nápaditá vkusná kniha“, protože knihkupci je prostě dávají k sobě! Takže v záplavě jednoduchých lákadel pro dětské oči, kýče a amatérismu, najděte ve „vašem knihkupectví“ poličku pokladů a máte zase o něco jednodušší život. Poznáte ji třeba tak, že v ní bude kniha Haló, Jácíčku.

Zarazilo mně, když jsem si na zadní obálce přečetla, že ji „můžeme bez rozpaků zařadit po bok klasických děl světové moderní literatury: Medvídka Pú, Alenky v říši divů nebo třeba Malého prince.“ Ho ho hó! Že bychom se mohli v české literatuře měřit s takovými veledíly? A jak to, že máme-li ho, nevím o něm?

Udivené poznávání

Zajíček Jácíček s malou kamarádkou Veverkou objevují svůj svět stráně a lesa. Setkávají se s normálními přírodními jevy jako déšť, rosa, kámen, tůň nebo krápníky. Radost jim dělá starý buk Slon, který jim vypráví lesní pohádky. A nepříjemnou náladu občas vyvolá setkání s omezenou a nerudnou Krtonožkou. Poznávají ale taky samy sebe, lidské vztahy a svoje pocity, se kterými se snaží vypořádat.

Příběhy jsou psané jejich dětskýma očima, jsou něžné a udivené, všechno je pro malé kamarády nové. Jsou překrásné ve svojí nevinnosti a naivitě a způsobu, jakým Jácíček s Veverkou ten velký svět vstřebávají a vysvětlují si. Zároveň jsou moudré, vnímavé a nechybí v nich humor a ironie.

A tak seděla Veverka na své nezajímavé větvi pod tou nezajímavou oblohou a velice si přála, aby přišel Jácíček.

V tom Jácíček přišel.

„Haló, Veverko,“ zavolal.

A veverka jako blesk už se míhala po kmeni dolů. A jen si cestou stačila všimnout, že obloha i jehličí i šišky jsou najednou TAK zajímavé, jak jen mohou být. Jehličí zavonělo, rosa se rozzářila a vítr zblízka ovanul Veverce tváře a způsobil, že dostala velkou radost a chuť dělat něco báječného.

„Jácíčku, nevšiml sis, že se najednou svět udělal nějaký… zajímavější?“

„Kdy to začalo?“

„Teď před chvilkou, jak jsi řekl HALÓ.“

…

„Třeba je to tím HALÓ,“ řekla Veverka.

„Musí to být jedině tím HALÓ,“ řekl Jácíček. „Třeba je to takové tajné heslo. Pojď, vyzkoušíme to.“

Tyhle příběhy prostě hladí po duši. Moje oblíbené jsou Pufodédr, ve kterém se Jácíček postaví za svoje dílo a nenechá si Krtonožkou zkazit náladu, a Slon na horní pěšině, toho si můžete poslechnout v první audio ukázce

Spisovatelka a ilustrátorka v jedné osobě

Tak se přiznejte, kdo jste si (stejně jako já) myslel, že Daisy Mrázková je mladá slečna, kterou maminka v návalu emocí při sledování nějakého amerického seriálu pojmenovala po hlavní hrdince? Nemohli jsme být víc vedle. Paní Mrázková je totiž dáma, narozená za první republiky. Její maminka byla Angličanka a svoje děti prostě pojmenovala anglickými jmény, protože se jí v Čechách po Anglii stýskalo.

Autorka je nejen spisovatelkou, ale hlavně výtvarnicí. Její knihy jsou uceleným dílem, kde se výtvarné zpracování s textem tvoří jeden celek. Ilustrace jsou jednoduché, jakoby dětské, v jemných a přitom intenzivních barvách. A je jich hodně, minimálně na každé druhé dvoustraně jedna. Úžasně spoluvytvářejí náladu celé knihy.

Sumasumárum

Jak to, že jsem já ani moje okolí (nikdo z přátel ji nezná) tuhle knihu v dětství nezaznamenali? Poprvé Haló, Jácíčku vyšlo v roce 1972, aktuální vydání je páté, takže sehnat se nejspíš dala. A já jsem nesmírně ráda, že jsem na ni narazila a nechala se přesvědčit smělým srovnáním s Malým princem na obálce ke koupi, protože jsem tak objevila neskutečně něžný a silný český literární poklad.

Daisy Mrázková napsala knih více a já je jdu teď všechny najít, aby mým dětem neutekly.

P.S.

Aktuálně autorčiny knihy vydává Baobab. A já mám takové neodbytné podezření, že ten klíč podle kterého vznikají „poličky pokladů“ jsou právě nakladatelství. Tuhle hypotézu bude třeba ověřit…

P.P.S.

Než vygooglíte dětem,jak krtonožka obecná doopravdy vypadá, raději se nejdřív podívejte sami. Moc pěkné zvířátko to tedy není (takže na padoucha se hodí skvěle).

Příspěvek Haló, Jácíčku pochází z cistko.cz

Tak s touhle knížkou se prostě nedá nic zkazit! Zvířátka v hlavní (Baryk samozřejmě) i vedlejších rolích. Mile vtipné, jednoduché a přitom inteligentní vyprávění. A ilustrace Heleny Zmatlíkové text klasiky třikrát podtrhují.

Co každá kapitolka, to měsíc v roce a příběh z jednoho psího dvorku o setkání s jedním dalším zvířátkem. V něm se dozvíme, co je pro ně typické, například že zajíc nemusí pít, že krtek umí plavat nebo jak rozeznat havrana od vrány. Baryk komentuje ze svého pohledu i soužití se svým člověkem, což je vlastně pohled na dospěláka tak nějak zvnějšku. Někdy až příliš přísný, ale příběhům rozhodně to nevadí. Posuďte z ukázky.

Tak už je červen, měsíc hromdoškopků. V červnu chodí můj člověk s tou svou po zahradě, jestli budou mít hodně sena nebo málo sena. A jestli to počasí vydrží. Jednou navečer naklepe kosu, ráno vstane se slepicemi a dá se do kosení. Kosí a rozdává hromdoškopky.

Nejdřív svolává hrom do škopu kvůli tomu, že za ním lezu do trávy a že ji urousám. Sednu si tedy na cestičku a on posílá hromdoškopky na mravence. Protože na každém kroku prosekne mravenště a vrčí, že bude mít kosu za chvilku tupou jako poleno. Pak poštěkává na komáry, protože ho asi koušou nějak nevhod. Pak na vedro, protože se potí. Nevydrží totiž chodit tak dlouho s vyplazeným jakykem, jako my psi – to by mu pomohlo.

…

Loudám se tedy za ním a myslím si, že to nejhorší už jsem si odposlouchal. A bác ho – najednou vidím, že se na zahradě vyvaluje slepýš! Takže teda ještě něco uslyším. Protože když vyleze po týdnu vedra slepýš z díry, mohu strčit packu do kastrůlku na to, že určitě začne pršet. A když mému člověku neschne seno, to už nevolá jen hrom do škopku, to už se mu raději klidím z cesty. Slepýše zná kdekdo, ale kdo má ustrašené kalhoty, ten ho považuje za jedovatou zmiji. Jenomže slepýš je proti zmiji mrňous. Je dlouhý asi jako psí ocásek, ale je o hodně tenčí. Je tenký asi jako kost z kuřecího stehýnka. Zbarvený je do bronzova a vůbec není slepý. Když vidí, že se blíží mrazy, zaleze do nějaké díry a tam přespí zimu.

…

..

Šel jsem zbodnout kastrůlek a pak jsem chtěl zalést do boudy. Najednou slyším ze zahrady dupy dup. Vystartoval jsem jako bugatka, a helemese! Slepýš si to šustí, co mu síly stačí a za ním sousedovic kocour. Co kocour, takový kočičí výrostek! A hop! – už držel slepýše za ocásek.

„Pusť ho, neřáde, nebo tě rrroztrrrhám!“ zařval jsem jako dóga. Dóga je totiž psí óbr a píše se s krátkým o, taky jako óbr.

Slepýš však dělal chichichi, chichichi.

Já Hanka a můj Baryk

Tak vám povím, že si doma taky někdy poštěkávám. A nejen na komáry. Vidí do nás, do lidí. Ale i tak já Hanka a můj Baryk, jsme rádi, že se máme, alespoň u nás v knihovně. A celoročně.

Já Baryk

Napsal František Nepil

Ilustrovala Helena Zmatlíková

Stran 64, vydání páté z roku 2009

Vydal Knižní klub pro čtenáře od 5 let

Příspěvek Já Baryk pochází z cistko.cz