Ať už to bylo tak, že původně si nakladatel úspěchem knihy nebyl jistý a vydal ji v ošizeném provedení bez vnitřních ilustrací s podivným obrázkem na obálce, a nebo se k inovaci odhodlal zkrátka proto, že uplynulo hodně času a je třeba čtenáře zaujmout a znovu zvedat prodeje, nové vydání prostě je NÁDHERNÉ. Milovníci příběhů Harryho Pottera budou nejspíš jen áchat a óchat.

Pro neznalé trochu o příběhu:

Harry nemá rodiče, žije u své tety a strýce, kteří se k němu nechovají zrovna pěkně. Na své jedenácté narozeniny ho ale čeká šok, dozví se, že je kouzelník a že půjde do kouzelnické školy! Až tam zjistí, že rodiče nezemřeli při dopravní nehodě, jak se mu snažili strýček s tetou namluvit, ale zabil zlý čaroděj, který se pokusil ovládnout celou kouzelnickou říši. Harryho se tenkrát pokusil zabít také, ale aniž by samozřejmě věděl jak, Harry čaroděje přemohl, a teď je považován za zachránce celého kouzelnického světa. O světě kouzel přitom Harry skoro nic neví, což mu působí nepříjemnosti. Rychle si ho ale zamiluje, poprvé si najde kamarády a je v něm neskutečně šťastný. A nakonec samozřejmě nebojuje jen se svou pověstí ale i s čarodějem Voldemortem, který se snaží znovu (a znovu) vrátit k moci.

Jim Kay, s Harrym si hrej

Harryho u nás vydává Albatros. Původní vydání tohoto veleúspěšného příběhu mělo, stejně jako v originále, menší formát a ilustrovanou pouze obálku a to stylem řekněme nepoetickým. Uvnitř knihy samotné byly jen černobílé texty, oživené ztvárněním dopisu nebo vzkazu apod. Nejnovější vydání, v pořadí sedmé, je ve formátu dvojnásob velkém a ilustrované velmi bohatě.

(Před tímhle posledním vydáním vznikl ještě mezistupeň, šesté vydání má již větší formát, ale ačkoli obrázek na obálce je nový, je ve stejném stylu jako původní.)

Profesionál Jim Kay přiznal, že možnost pracovat na tak legendární fantasy knize pro děti u něj způsobila napřed výbuch radosti a pak velkého stresu. Svůj úkol bere zodpovědně. Styl ilustrací vždy přizpůsobuje zakázce, takže i pro Harryho je unikátní. A do práce se pustil opravdu pečlivě, aby zachytil kouzelnický svět, staví si i modely budov a modeluje postavičky a podobně. Jak pracuje se můžete mrknout sami.

Výhody i nevýhody ilustrací

Je nové vydání opravdu lepší? Obrázky jsou lákavé a pravděpodobnost, že dítě sáhne po knize bez obrázků místo té s obrázky je mírně řečeno nízká. Ilustrace v knihách pro děti jsou často stejně důležité jako texty. Vizuální informace působí na malé i velké mnohem snadněji, na tom není nic překvapivého.

Dokud jsou děti ještě opravdu malé, objevují prostřednictvím obrázků svět. Věci si z pouhého popisu ještě neumí představit a z obrázků se teprve dozvídají, jak vlastně svět vypadá.

Pokud i starším dětem obrázky popisují něco, co dnes neexistuje a vidět na vlastní oči se nedá (např. pravěk) nebo co děti neznají z vlastní zkušenosti (třeba džungli, tedy za předpokladu že v ní nikdy nebyli a neviděli ji v televizi), obrázky jim opět usnadňují si prostředí nebo věci představit a znalost prostředí tak získat.

Na druhou stranu v momentě, kdy už si děti představovat dovedou lépe, jsou knihy bez ilustrací skvělým způsobem jak rozvíjet představivost a trénovat pochopení textu atd. atd. atd. No a průvodní text u Harryho říká, že kniha je vhodná pro děti od 9 let. Ty už si kouzelnický svět představit dovedou…

A ještě nesmíme zapomenout, že pro jednoduchost vnímání informace a rychlost, s jakou nám je příběh naservírovaný, jsou samozřejmě oblíbená filmová zpracování. Často mají takový vliv, že i když jsme jako první četli knihu a utvořili si představy svoje, filmové plátno nám je vygumuje a překreslí. Tak já si například dnes nepřestavím Hermionu jinak než s tváří Emmy Wattson… A přece si pamatuju, že jsem se při prvním Harryho Pottera díle v kině rozčilovala, že to či ono „má vypadat jinak!“

Sumasumárum

I když já jsem se pokochala a ilustrace Jima Kaye se mi neskutečně líbí, v knihovně mi zůstane původní vydání a nové nejspíš někomu věnuju. A které se líbí vám?

Příspěvek Harry Potter nové bohatě ilustrované vydání pochází z cistko.cz

Jednoduchý ale chytlavý příběh, psaný zvláštním stylem, o tom, jak se skamarádí malý kluk s cizím dědou. A nejde o žádného kouzelného dědečka, spíš trochu zanedbaného dědka, co už od života nic nečeká.

Rodiče devítiletého školáka Míši jednoho dne zcela bez varování dostanou telegram, který změní chod celé domácnosti. Zpráva z Mototechny: „Zitra dopoledne pripraven k prevzeti vuz MB 1000.“ Pro dlouho očekávané embéčko, které tatínka ovládne a na jehož stavu se velice brzy podepíše závist sídliště respektive nevycválaná parta Míšových spolužáků, začnou hledat garáž. Oficiální možnost zní: „Leda by se někdo vymáznul“. Tak rodina přistoupí na zprostředkování pochybného kontaktu s dědou, který má prý garáž k prodeji.

Z garáže se vyklube rozpadající se kůlna a děda o žádném prodeji vůbec neuvažuje. Ed Andrýs totiž už na nic, natož na sebe, nedbá a jen střádá na pohřeb: „Sedm stovek a umřu. Ne dřív.“ Kasička je taková hra o čas, neurčitý čas, který zbývá a cíl, alespoň nějaký cíl aby měl. Návštěva a sblížení s Míšou mu ale hru překazí. A když se nakonec málem embéčku podaří kůlnu vyklidit, bude se na jejím místě stavět panelák. To už se ovšem z Míši a dědy Andrýse stanou přátelé a o kůlnu už dávno ani jedné straně nejde. A embéčko spokojeně splývá se šedivým sídlištěm.

„Tohle je pro tebe… Tohle na noviny…“ Překontroloval částku s částkou na papíře. Peníze na noviny nasypal do kožené brašny. „A zbytek pro pokladničku, aby nebrečela.“

Vydoloval pokladnu zpod matrací v posteli. Klíč od ní měl na šňůrce na krku. Odemkl. Tak, aby Míša viděl dovnitř.

„Řekni tátovi, že mám peněz dost…“

Prohrabal stovky.

„Taky šetříte na auto?“ řekl kluk zvědavě. Hrál si se svými desetníky. Stovky ho zajímaly míň. „Až rozbijou grandku, abyste měl na nový?“

„Já už auto potřebovat nebudu,“ řekl dědek. Zas pokladnu zamykal. Klíč na krk. „Tohle je na jiný věci.“

„Na jaký?“

„Na poslední věci člověka,“ řekl Andrýs slavnostně. „Až tam bude dvanáct stovek, šmytec. Umřu.“

Míšu to neomráčilo.

„Ty jste už mohl mít. Za kůlnu.“ Na chvíli se podobal advokátovi. Věcný. Přesný. „Tady ležely.“

„Jenomže…“

Byla to pravda.

Andrýs se rozkašlal. Cpal zas pokladnu pod matrace do postele.

„… Taky máme ještě dělat draka…“

Radši přinesl špejle. A lepidlo.

 

Napínejme mozkové závity

Styl Červené kůlny je specifický. Autor tak trochu zkratkuje. Občas vynechává slovesa a podstatná jména sází za sebou jako obrovské úsečné titulky novin, co dědek Andrýs prodává, aby si přivydělal. Zkracuje tím už tak velice sporadické popisy prostředí i postav a trochu tak evokuje scénář. Celý příběh tvoří hlavně dialogy, má tudíž spád, dodává mu to taky trochu zvláštnosti a napětí.

Na druhou stranu dnešnímu čtenáři občas nějaké to vysvětlení chybí. Chybí nám dobové souvislosti a významy například už u zmíněných novinových titulků. Nevíme, který je rok nebo kolik je dědovi Andrýsovi. Chybí i popisy obličejů, takže je těžší si je představit. To ale dětem určitě vadit nebude. Dál se nám nedostane vysvětlení asi dvou situací, například když se děda Andrýs setká se svou dcerou a dá jí všechny peníze našetřené na pohřeb. Proč se s ní nevídá? Proč jí peníze dal? Čtenáři, domysli si sám.

Což rozhodně není na škodu! Trocha toho nezodpovězeného ponechává prostor pro přemýšlení i po dočtení knihy, tak se čas strávený s Červenou kůlnouvlastně prodlouží. V životě taky vždycky nedostaneme na všechno jasné odpovědi.

Asi před půl rokem jsem absolvovala seminář „Čteme s porozuměním“. Lektorka Kateřina Šafránková propaguje trénink kritického myšlení nad čteným textem. Nejlépe od první třídy, kdy se děti učí technickému čtení (tj. znát písmenka a umět je složit do slov, přečíst je nahlas), se pomocí jednoduchých textů a speciálních cvičení učí také chápat významy slov, slovních obratů, náznaku, ironie, zkratek v popisu a podobně. Jak takový trénink probíhá se dozvíte na www.kritickemysleni.cz. A přesně k takovému procvičení může zamyšlení nad Červenou kůlnou posloužit.

Máte „dědu Andrýse“?

Podstatné ale je, o čem je příběh. Přátelství. Sbližování. Dobrodružství. Ukazuje dětem, že stáří je normální, že staří lidé mají co vyprávět a že se s nimi lze skamarádit. A to je v každé době stejně důležité.

Případně drobné nejasnosti pomůžou vysvětlit rodiče.Nebo raději prarodiče. Nebo se můžou děti třeba zkusit zeptat na hřišti nebo v parku někoho, kdo tuhle dobu zažil. Dát se s nímdo řeči, co kdyby se jim povedlo najít nového kamaráda?

Slavný autor, málo slavné knihy

Mimochodem, pokud jste to stejně jako já nevěděli – Ota Hofman napsal scénáře filmům o Panu Tau, Návštěvníkům, Chobotnicím z druhého patra a Lucie, postrach ulice! O jeho knihách se ale, na rozdíl od filmů, moc neví. A je to škoda. Jo a proto ten scénářový styl, že…

Sumasumárum

Budu ji jednou číst vlastním dětem. A budu se ptát – jak to asi bylo? Jak jste to pochopily? A budu se těšit z toho, jak nad tímhle příběhem budou přemýšlet.

Příspěvek Jak Červená kůlna skamarádila Míšu a dědu Andrýse pochází z cistko.cz